Záhada nejsilnější emoce. Je strach jen v naší mysli?

A kde jinde?

Nepoletuje někde venku, nečíhá na stromě a nečeká, až někdo projde kolem, že na něho skočí. A proč taky, když ví, že si ho všude nosíme sebou, každej den. Někdy ho ale na chvíli dokážeme uspat, třeba když se koukáme na telku v pohodlí domova. To se nemáme přece čeho bát. (Teda pokud nekoukáme zrovna na zprávy, kde je všechno velký špatný.) Ale pak má o to větší radost, když chceme udělat něco nového, něco „nebezpečného“ . Tam se na nás vyřádí a trdluje nám v hlavě, ovládne situaci.

Strach je jedna z nejsilnějších emocí. Udržuje nás naživu, ale zároveň nás udržuje v komfortní zóně. V zóně pohodlí a jistoty. S tím se pak ale pere paní Deprese a pan Stereotyp. Kdy ti dva se trápí, chtějí změnu, ale jelikož je pan Strach větší boss, ukecá je, aby nic neměnili, vždyť se můžou stát hrůzy věci a my skončíme někde na kraji propasti, bez domova, bez peněz, bez zubního kartáčku, prostě bez všeho. Proti strachu asi neexistuje rovnocenný soupeř, co se týče emocí. Strach se musí přemoci rozumem a uvědoměním. Uvědoměním, že strach vlastně není, že je to jen vymyšlený strašák v naší hlavě. (Heh, hurá do toho..) :D

Strach jen předhazuje to nejhorší, co se může stát. Ale jak může vědět, co se stane?

Já se bojím hodně, ale už je to aspoň míň než včera, než před týdnem a než před rokem. Odsouvám strach pryč z mojí hlavy. A on postupně mizí. Ale pak mám tunu strachů, který tu jsou a asi jen tak nezmizí. Takovejch těch ujetejch. Jako jsou například odtokové sifony ve sprše a ve vaně. Z toho mám panickou hrůzu a kdyby mě někdo si na to donutil stoupnout nebo sednout, tak asi začnu řvát a omdlím. Tak moc je mi to nepříjemný.

Nebo třeba když pod postelí je volný prostor. Bojím se, že mě tam někdo chytne za nohu, takže radši do té postele skáču nebo dám něco pod tu postel. Další prkotina, které se bojím, jsou přírodní vodní nádrže. Rybníky, přehrady (to není upe přírodní), moře a oceány. Jako ne že tam nevlezu. Mám to ráda. Ale nesnáším, když nevidím, kam šlapu. Takže chodím jen v botech do vody anebo jdu kousek a jakmile nevidím na nohy, tak do té vody skočím. Většinou se taky někoho chytnu, ať mě tam odnese. Nebo mám taky strach z popelnic. Nerada na ně šahám nebo jakkoliv s něma manipuluju. Prostě psycho strachy.

Ale pak jsou tu taky ty větší a závažnější strachy. Asi takový ty strachy, co má každej. Strach z veřejnýho vystupování, strach z toho, co si o mě kdo myslí a strach z neznáma a z nejistoty. Snažím se s něma bojovat a celkem mi to jde. Ale furt tam jsou.

To, co si o mě kdo myslí, už mě tolik netrápí, já si totiž taky myslím o hodně lidech hodně věcí a nijak jim to neubližuje. Jsou to jen myšlenky (a někdy i názory), tak proč by mi měly jejich myšlenky ublížit? Když jsou to jen myšlenky. Ale strach z neznáma mám furt. Z toho, že nevím, co bude. Z toho, že nevím, jak zareagují ostatní na určitý věci a hlavně z toho, co se stane, když se vydám zas jinou cestou.

Vím, že je to jen zakotvená emoce, která mě má ochránit. Ale zároveň mi ničí rozhled a touhu po něčem víc. Odrazuje mě od mých snů a nepodporuje moje rozhodnutí. A to se pak těžko žije, když je váš vlastní mozek proti vám. Teda vlastně váš vlastní emoční systém.

Ale jak ho teda obejít? Jak to udělat, aby ten strach zmizel?

Strach nezmizí, nikdy. A to bych ani nechtěla. Je důležitej, ale člověk se s ním musí naučit pracovat. Já to dělám tak, že když se pro něco rozhodnu a fakt to chci, tak nepřemýšlím, coby kdyby a hned to jdu udělat nebo to nachystat nebo tak. A pak si říkám, že když jsem s tím začala, tak nemůžu couvnout. A čím dřív s tím začnu, tím míň má můj strach možnost se projevit. Nebo se s ním občas i dohaduju, jak sakra může vědět, co se stane? Jakože chci jít teď ven sama do lesa, ale on mi řekne, nechoď, napadne tě veverka, tak jak to sakra může vědět? To je věštec? Ne, jen si dělá prču bo chce, abych radši zůstala doma a cucala kakao. A ať už jde o blbou procházku do lesa nebo o další stěhování nebo o dovolenou v Egyptě, strach nám nakuká to nejhorší co zná. Přitom ví prd.

Lidi to ví, ti lidi tam „nahoře“. Podsouvají nám strachy každý den. Že v zahraničí je další teroristickej útok, že někde někoho sežral žralok, že jsou malé důchody, tak musíme pracovat ještě víc nebo nic nedostaneme. Že se šíří žloutenka, že je krize vajec, že lidi jsou jen zlí a všichni si ubližujou, že nikde jinde není bezpečno než u nás atd.. Dělají to naschvál a chytře. My se pak bojíme vůbec cestovat do vedlejšího města, protože kdo ví, co se může stát. Radši hnijeme na místě, než abychom sebrali odvahu a zkusili něco jinýho a někde jinde. Takže to, co vidíte v médiích nebo vám nakuká váš soused, nemusí být nutně pravda. A rozhodně ne tak závažná věc, jakože nemůžete vlastně nikam.

Přečti si taky: Proč jsme pořád ve stresu?

Máte strach, že když opustíte svoji pohodlnou a dobře placenou práci kvůli cestování, že skončíte pod mostem a nikdy už nic pro vás nebude mít smysl, a tak radši zůstanete v té práci a budete o těchto lidech jen číst a snít? Máte strach, že když se někoho na něco zeptáte nebo ho o něco poprosíte, že vás odmítne a praští vás dětskou lopatkou po hlavě? Máte strach prodat dům a koupit si za to loď, protože možná se vám ta loď potopí? No tak třeba se potopí a vy s ní. Anebo..se nepotopí a budete ten nejlepší kapitán, o kterém budou další lidi číst.

Strach jen předhazuje to nejhorší, co se může stát. Ale kdo teda předhazuje to nejlepší, co se může stát? To je jako kde? Hmm??

Upřímně mladí lidi to mají ještě těžší. Jelikož se hledají a dávají na rady starších. Ale ti starší je straší a mají rádi to svoje „zajeté“ pohodlí. Když jim totiž řeknete, že chcete změnit práci (zase), tak se na vás koukají jak na kokona, co zase vymýšlíte, vždyť si tady v té staré práci můžete vybudouvat kariérní postup. Nebo že chcete prodat svoje věci a odjet na rok k moři a tam nějak žít, tak se na vás koukají jak na dvojitýho kokona, že co budete jíst? Vždyť vás tam přepadnou a okradou. Vždyť nemáte žádnou jistotu? Kde si na to vyděláte? To se tam budete jen válet u moře (zatím, co my se tu budeme dál dřít)? Nebo když jim řeknete vlastně jakejkoli plán, kterej pro ně samotný není pohodlnej a přijatelnej, hned vám to zmaří. Aspoň to dělá teda moje okolí. Řeknou mi to nejhorší, co se může stát a řeknou mi, že jsem blázen. A to nepotěší. ALE.. já se nevzdám a vy taky ne. Mladí lidi potřebují najít svoji cestu. Potřebují si zkusit svoje vlastní chyby a úspěchy. A toho nedocílí, pokud budou poslouchat negativní rady starších lidí (rodičů, babiček), kteří to v jejich smyslu myslí dobře, ale to je tak vše. Myslí to dobře, ale zároveň zřejmě závidí tu odvahu. Odvahu postavit se vlastnímu strachu.

Našla jsem jeden citát:

"Šťastným se spíš stane ten, kdo se ocitne na dně a je donucen změnit od základů svůj život, než ten, kdo žije průměrně a nemá nutkavou potřebu se svým přístupem nic dělat. Průměrně bohatý a šťastný člověk má co ztratit, proto má menší odvahu riskovat a je odsouzen ke svému průměrnému pohodlí."

Krásně to vystihuje ten zapečetěnej strach, co nás nutí zůstat na místě.

No, ve stáří budeme mít možná majetek a peníze, ale nebudeme třeba šťastní. Vidím to kolem sebe. Mají sice to a to, ale skutečný štěstí, ten pohodovej život, ta láska ke všemu, tam není. A to já nechci.

Proto budu dál se svým strachem bojovat. Budu bojovat s tím neviditelným ničitelem mých snů, budu ho krotit, ale zároveň mu budu věřit v daných situacích.

Každej by to měl umět. Každej by se nejdřív měl naučit bojovat a žít sám se sebou, najít svůj klid a svoje já ve světě, než jen nadávat, hnít a žít ve strachu.