Stopem po Evropě

Tak teď už můžu slavnostně prohlásit, že to fakt nic nebylo. A že se není čeho bát. Na to jsem se fakt těšila, až to budu moct říct.

No a co že to bylo upe v pohodě? No stopování po Evropě. Z Česka aaaaž do Barcelony a to vše jen stopem. Jeli jsme přes celý Česko, Německo, Francii a zakotvili to ve Španělsku, a pak zase zpááátky. Bez problémů a mnohem rychleji, než jsme mysleli, že je to možný.

Náš první den vypadal asi tak, že jsme vlastně vůbec nevěděli co a jak a plahočili jsme se s krosnama, který měly přes 12 kilo, nahoru do kopce na nejbližší benzínku směr Brno. Když jsme tam konečně došli už tak jsme měli dost, ale teď teprou přišla ta chvíle. Jakože..jak se vlastně stopuje? Budem tu stát s cedulí nebo se budeme ptát? No...když porovnám ten první a poslední den stopování, tak se musím smát. První den jsme stáli s cedulí Brno kousek od vjezdu na dálnici u stěny a koukali, jak opuštěný štěňátka. Poslední den jsme se nadrzo ptali všech lidí, co byli na daný benzínce, jestli nejedou tam kam my, a i když nejeli, nenechali jsme se odbýt a hned se ptali, kam teda jedou..a to byly sem tam pohledy jakože „co mám rychle vymyslet, abych je nemusel brát?“ :O… Takže sranda.

Štrasburk, Francie...Nádherný centrum města a mega Katedrála Notre-Dame

Za první den jsme projeli celou ČR a skončili jsme kolem 7 na benzínce za Plzní. Kousek od německých hranic. No..a spali pod stanem. Pohoda. Další den jsme projeli celý Německo a skončili taky k večeru na benzínce a zase ve stanu. A tak to vlastně pokračovalo. Většinou to byla cesta jakože benzínky a dálnice a benzínka a dálnice…. Ale udělali jsme si zastávku ve Štrasburku a to bylo fajn. Tam jsme taky poprvé vyzkoušeli couchsurfing, což fakt doporučuju. Pán byl moc milej a nechal nám v podstatě celej jeho byt k službám. Takže sprcha byla jak vánoce.

Dál jsme pokračovali směr Lyon a Montpellier. Tam proběhlo i spaní na benzínce. Stačí se jen slušně zeptat a nechají vás tam. Nebo aspoň nám to vyšlo. Měli jsme taky štěstí na lidi a z Francie do Barcelony nám pomohli nejdřív Němci, kteří nám dali i sušenky (první cukr za několik dní..uuu) a pak Francouzi, kteří nás hodili přímo do centra Barcelony.

Tam byl ale celkem stres, jelikož je tam zakázaný stanování a navíc ani není kde stanovat. No a okradení jsme taky fakt být nechtěli, takže jsme hledali ubytko. Naštěstí jsme našli airbnb a byli v suchu. Tam jsme spali 2 noci a 3 noc jsme spali na střeše :D. Takže čištění zubů na střeše paneláku při východu slunce v Barceloně, to chceš.

Barcelona sama o sobě je pěkná, ale nic extra. Aspoň z pohledu normálních lidí ve městě. Lidem, co přijeli do hotelu a byli jen v tom areálu a na promenádě, to přijde samože boží, my jsme to město ale poznali jinak. Nelíbilo se mi třeba, že všude byly jen vysoký budovy. Žádný nízký domky nebo tak, takže člověk nikam nedohlídl. Všude to taky smrdělo, jak kdyby tam čůrali na každým rohu (jako lidi, ne psi). Ale zas bylo fajn, že hodně využívají elektrokola a koloběžky. Všude taky mají obchůdky se zeleninou a ovocem. No a pak samože boží moře. Sice se mi víc líbí ten styl moře jaký má Chorvatsko (teď si řeknete, bože Chorvatsko, ale prostě tak to je), ale tohle bylo taky fajn. A tím stylem myslím spíš kamínkovou pláž s průzračnou vodou a skalky a útesy a lesíky...

Barcelona...mušličky všudeee

No cesta zpátky byla fakt rychlá. Sice vymotání z Barcelony nám zabralo půl dne, ale pak už to jelo. Ještě jsme přemýšleli, že se stavíme dolů do Francie do Mairseille, ale začalo pršet a tak jsme jeli směr domů. Což jsme udělali dobře, protože pak celý ty dny domů ve Francii i Německu pršelo. Proto jsme taky spali jen na benzínkách.

No a ještě jedna fajnas vtipná příhoda byla s policajtama ve Francii. Zrovna jak nás auto vysadilo kousek od nájezdu na dálnici, tak z druhé strany vyjíždělo četnický auto. Pán policajt ale nechápal, že jsme stopaři a že fakt nechceme chodit po dálnici. Asi tak 20 min jsme mu to vysvětlovali, a pak nás nechal jít s úsměvem. To se opakovalo aji když jsme chodili v dešti mezi kamionama a ptali se jich. Prostě francouzští policajti neumí anglicky a nechápou výraz stopař. Takže prostě prča.

Když jsme dorazili do Česka, byl to zvláštní pocit. Překročili jsme tu neviditelnou hranici a najednou nám každej rozuměl a byli jsme prostě doma. Krásnej pocit být zase ve svým a mít teplou sprchu a postel. A taky jííídlooo.. jooo jííídlo.

A na co jsme přišli?

Na cestě jsme si uvědomili spoustu věcí a vlastně taky nic. Nebylo to nic zlomovýho, ale víme, že se domluvíme všude. Víme, že lidi co chtějí pomoct, tak pomůžou. Víme, že spát se dá kdekoliv :). A rozhodně víme, že cestovat budem znova. Je to něco, co vám otevře oči. Ukáže vám, jak je svět velikej a kolik toho neznáte. Taky vám ukáže, že nebezpečí je, ale vlastně není. A že když používáte mozek, tak se není čeho bát.

Lidi „tam venku“ jsou různí. Zastavili nám nebo se s náma bavili jen hodní a fajnas lidi. Ono taky kdyby nám někdo nechtěl pomoct, tak to prostě neudělá a nebaví se s náma. Ale právě když pak chtějí pomoct, přijdou a pomůžou.

Okolí nás od toho odrazovalo, že je to nebezpečný a někdo nás okrade nebo přepadne. Že nás nikdo nevezme atd.. Ale nikdo mi nedal skutečnej pohled na věc. Nikdo nám neřekl, že to taky zkoušel a proto z vlastní zkušenosti ví, že to nejde. NIKDO. Rodina, příbuzní, kamarádi atd.. Jen dávali samý rady a strašili nás. Ale proč? To je tolik štvalo, že chceme zkusit něco jinýho? Že se toho nebojíme a to nám závidí? Nebo to říkali jen prostě z toho důvodu, že nechtějí, aby se nám něco stalo? Každopádně z toho byl pocit plnej negativity a neúspěchu. Naštěstí nás to neodradilo a i když nikdo nevěřil, že je to možný, tak to možný je. A úplně v pohodě. A sice to už vím dlouho, ale až teď mi to docvaklo úplně.

Že když chcete, aby vás někdo v něčem vyslechl, podpořil nebo dodal vám tu správnou energii a názory, nehledejte to u rodiny nebo známých, kteří jsou vám sice blízko, ale nikdy v životě tohle nezkoušeli a nemají s tím vlastní zkušenost. Hledejte, poslouchejte a sledujte někoho, kdo si to prožil. Kdo vám z vlastní zkušenosti řekne, jaký to bylo. Protože apokalyptický scénáře umí dělat každej. Máme to prostě zabudovaný v sobě, takže co je neznámý, je pro nás horor. Ale to nás tak akorát posadí zpátky na tu točící se židličku a nikdy neuděláte nic jinak, nic novýho. Sebere vám to veškerou vášeň a budete pochybovat. Takže řekněte NE a hledejte pozitivní informace. Nenechte si zničit vaše sny a plány lidma, co o tom ví prd, ale chtějí radit.

Německo..kousek od Francouzských hranic..někde v lese pod stanem

A jo, třeba to bylo jen čistý štěstí, že se nám nic nestalo a vše probíhalo hladce, ale to je zas ten ustrašenej hlas v mé hlavě. Ani po tom všem si totiž někdo nepřipouští, že by to mohlo být v pohodě, ale že to bylo jen počáteční štěstí. A to prostě chcete slyšet…

Cestování vám dá takový ten pocit svobody. Pocit, že zažíváte něco novýho a jedinečnýho. Neznáte nudu a žijete každý moment. Pak si jen říkáte, proč jsem tohle nezkusil už dřív a proč to nedělám častěji? Chápu, že někdo na cestování není (i když i výlet po ČR někam do hor nebo do kempu je cestování), tak by to měl stejně každej zkusit.

Tento styl cestování není pro každýho. Ten kdo potřebuje luxus a jistotu, to má těžký. Ale ten, komu stačí málo a má rád přírodu a je kreativní, vystačí i malý stan a krosna.

Můžu říct, že jsem si uvědomila některé věci a některé věci si i potvrdila. Takže už zase vymýšlím, co a jak. Ale nikdy si neříkám, že to nejde, že nemůžu. Ale ptám se, jak to udělat? Jak toho dosáhnout? Když se totiž takhle začnete ptát a nedáte si hned stopku ve formě negativní odpovědi, budete cítit, že vaše sny se můžou stát realitou a že to dokážete.

P.S. V dalším článku rady a tipy o stopování (z mého pohledu)