Proč dělat některý věci, jen proto, že by se měly?

Děláte některý věci jen proto, že je se to tak „má“ dělat?

Taková ta tradice. Že tohle se dělá tak a tak už po staletí, takže to tak budeme dělat dál, aniž bychom věděli na 100%, že je to tak správně. A nikoho ani nenapadne to udělat jinak.

Ať už jsou to jen takový blbosti. Třeba mi všichni říkají, že těstoviny se mají do vody hodit, jakmile začne voda vřít. Já je tam házím hned a žádnej rozdíl nepozoruju. Tak proč to tak je? Proč to tak všichni dělají? A proč když to udělám jinak, tak to automaticky dělám špatně?

Nebo že je něco zvykem … Třeba svatby. Zvyk rozmlátit talíř o zem nebo se krmit navzájem polívkou. Tak se to prostě dělá. Ale proč? Na každé svatbě, co jsem byla, to proběhlo. Ale vážně to tak ty lidi chtěli? Říkalo to o nich něco? Mě se to nelíbí a není to nic, co by mě vystihovalo, vyjadřovalo nějak můj postoj k daný události a ani by mi to nepřineslo žádnou radost. Takže jen proto, že je to zvyk a tradice bych to měla dělat? Jen proto, že to ostatní očekávají?

Zkuste zapátrat v mozkovně a najít něco, co děláte jen proto, že by se to tak „mělo“ dělat, ale vlastně vám to nevyhovuje. Kolik toho je? Hodně nebo nic?

U mě to bývalo hodně. Ale stejně jak těstoviny, jsem změnila spoustu věcí tak, aby mi vyhovovaly, ne tak, aby to bylo přijatelný pro ostatní.

Například práce? Nevyhovuje mi sedět někde od 8 do 5 a celej den se věnovat něčemu, co pro mě nic neznamená. Nevyhovuje mi strava, kterou baští většina. Nebaví a nezajímají mě některý tradice. Například kupování vánočního stromku, jen proto, abych ho pak vyhodila. Nebaví mě chodit 2x měsíčně ke kosmetičce a na nehty, jen proto, že to teď dělá většina žen.

Dřív (když byli moji rodiče v mým věku) bylo zvykem se brát klidně už ve 20 a mít děti. Co mi vyprávěla babička, tak to bylo divný a „nesprávný“, když si člověk nenašel partnera a neměl rodinu do 25 let. A dnes je to zas naopak. Dnes je spíš zvyk se brát až v pozdějším věku a rodinu mít tak kolem 30. No a lidi to tak berou, že to tak je správně. Přitom správná není jen jedna možnost. Jenže, tak to bylo a tak to je teď. Tak je to zavedený. Heh.

Máme jít vpřed budoucnosti, ale když za sebou budeme pořád tahat minulost, nepohneme se.

Některé tradice jsou super. Mám je ráda, ale chápu, že někdo je nemusí. Tím pádem na druhou stranu počítám taky s pochopením. Ve škole jsem nacházela různý způsoby, jak třeba vypočítat vzoreček v matice, ale dle paní učitelky se to tak dělat nesmí a musí se to dělat přesně podle postupu. Sláva kreativitě.

Lidi jsou zvyklý na tradice, na zajetej řád, na daný věci, hlavně ti starší jsou na to zvyklí. A když přijde něco novýho, něco co nečekaj, nepřijímají to.

Nebo když jsem ve vlaku viděla malýho kluka, jak si baštil banán bez slupky. (Že si tu slupku prostě neodlupoval postupně, ale oloupal celej banán a slupku vyhodil hned a nedržel to v ní.) Jenže jeho babička mu začala nadávat, že takhle se to nejí a co dělá, vždyť je to špatně. Nebo se hodně lidí divilo, proč nemám vánoční stromeček, cukroví atd.. Prostě vždyť se to tak dělá, tak proč to tak nemám taky? Nebo i ohledně práce. Jsem divná a špatná, jelikož si nebuduju někde kariérní postup, když teda nejsem na škole. A proč jím omáčku s rýží místo s knedlíkem nebo proč jsme neměli v bytě televizi, vždyť jí má každej.

Prostě protože mi to tak vyhovuje.

Nedělejme něco, co nám nevyhovuje. Nedělejme to jen z pocitu, že bychom měli.

Hodně lidí začalo kouřit na základě toho, že to bylo trendy a že to dělali všichni. Hodně lidí je v práci, která je nebaví, jen aby měli peníze, protože se to tak má dělat a jinak to nejde. Hodně lidí se vzdá svých snů, a pak řekne, že to je život. Hodně lidí jí špatně, jen proto, že se to tak učí odmalička a nehledají jinou možnost. A hodně lidí nechce poslouchat. Nechtějí slyšet jiný názor a nechtějí vidět jinou cestu.

Jak začít s malými změnami, které se stanou velkými?

Děláme věci (který ani nechceme) jen proto, že se od nás očekávají. Klademe na sebe nároky, který nám nic neříkají. Snažíme se zalíbit a zapadnout do společnosti, kterou obdivujeme a odsuzujeme zároveň. Uctíváme něco, v co ani nevěříme nebo nevíme, co to přesně pro nás znamená. Otázka zní proč? Ve svých článcích se hodně ptám proč. A stejně to nikdo neví.

Musíme naslouchat svýmu já. A pochopit, co je pro nás důležitý. Nebo ne? Je pro nás důležitý na štědrý den nejíst maso do večera kvůli zlatýmu prasátku? Je pro nás důležitý ve 20 letech myslet na důchod a se strachem chodit do práce, jen aby nějakej důchod byl? Je pro nás důležitý vlastnit televizi a spoustu věcí, jen proto, aby se případná návštěva necítila jak někde v Narnii? Je pro nás důležitý jíst vše, jen proto, že to tak společnost předhazuje jako správný? Je pro nás důležitý uctívat Boha a Ježíše, jen proto, že jsme se narodili v křesťanské zemi a ne třeba v Asii, kde mají buddhismus? Je pro nás důležitý dělat něco, i proti našemu přesvědčení, jen proto, že se to tak dělat „má“?

NE.

Měli bychom myslet sami za sebe. Sami si utvořit na věci názor a brát ohledy na názory nebo zvyky jiných. Ale to neznamená, že je musíme podporovat. A neříkat někomu, že je divnej nebo špatnej jen kvůli tomu, že dělá něco jinak.

Je to sranda, když se někoho zeptám, proč zrovna dělá tohle nebo tohle a on vlastně neví. Jen mi řekne, že se to tak dělá a že to tak je. Nevím, proč se pořád snažíme si věci ztěžovat, proč si chceme stále ubližovat, proč chceme ničit přírodu a zvířata. Proč žijeme někdy tak složitě a bez radosti. Proč prostě žijeme minulostí a tradicemi, jen proto, že to kdysi někdo zavedl?

Některý věci stojí za to uchovat, ty ostatní bychom měli inovovat.

Nechci urážet všechny zavedený zvyky a tradice, ale máme jít vpřed a každý člověk je jiný. A život je krátkej, abychom dělali něco, co pro nás nic neznamená.