Děláte spontánní rozhodnutí? Část první.

A co takhle příběh?

Článek o spontánních rozhodnutích, které nás donutí zapojit mozek a žít přítomností.

Vstali jste někdy s pocitem, že dnes chcete udělat něco jinak? Něco, z čeho budete mít zážitek na celý život, něco, co vás napadlo před 5 minutami, něco, kde zapomenete na starosti?

Ten pocit, že chcete udělat spontánní rozhodnutí, ale nevíte, jestli smíte? Tak vám prozradím tajemství. Smíte.

Jen tak z ničeho nic se rozhodnout a přestěhovat. Vstát ve 4 ráno a pozorovat východ slunce. Změnit práci, koupit si koně, odletět na Maledivy. Měli jste někdy takový pocit? A zůstalo to jen u toho pocitu?

Přiznám se, u mě tak napůl. Hodně rychle se začnu nudit, chci pořád nějaké změny. Spontánně si řeknu „dnes přesunu veškerý nábytek“ a pak Alda přijde domů a neví, jestli není někde jinde. :D To dělám často. Nebo že se chci zase přestěhovat. Oo ano zaseee.

A vše je o spontánních rozhodnutích. Ne to plánovat týdny dopředu. Já jsem jich udělala tolik, že už nevím. :D Samo o sobě mluví to, jak jsem kdysi přišla za mámou (která je mimochodem kadeřnice) s prosbou na červenou hlavu. Z ničeho nic. A bylo to.

Ale teď ten příběh. Je to první část článku. (Takových pohádek mám spoustu, ale vybrala jsem tuto bo je nejčerstvější.)

Je to zpátky celkem dlouho nedlouho, ale přidávám to až teď, jelikož jsem dělala spoustu věcí naráz. Je to psané v přítomném čase, i když to zrovna teď není, ale prostě chápete.

Takžeee…

Tenhle článek píšu z předního sedadla naší stříbrné oktávky – směr praha. Je to asi 260km, takže chci využít čas. Jestli se ptáte, jak můžu za jízdy psát, tak vám odpovím jednoduše. Umím psát všemi deseti. Koukám se z okna a mezitím moje prsty kmitají po klávesnici.

Samože jsou tam chyby :D, ale to se pak opraví.

No a o čem je tenhle článek? No o tom, zda děláte spontánní věci. Jen tak, ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu.

Jelikož já ano. A to právě teď. Spontánně jsme se dnes s přítelem rozhodili udělat si výlet do Prahy. No ono to není jen tak. Ráno, když se Alda chystal do práce, přiletěl, že má možnost se setkat s Benem. Aanoo, ten Ben Cristovao. Asi ho znáte. Pokud ne, přikládám sem odkaz na jeho fajnas píseň, co se mi líbí. https://www.youtube.com/watch?v=u944gnDuI8k

Bylo asi 9 ráno, no a co teď. Dostali jsme pozvánku na premiéru nového klipu a to dnes. Super, když vám to napíšou v 9 ráno, ve 4 to začíná a vy jste 260km v háji. No ale Alda je jeho velký fanoušek a to, že má tu možnost se s ním setkat, je pro něho sen.

Takže se začalo narychlo vymýšlet.

„No vžyť já mám odpolední, já tam musím jít, ale zas když teď mám takovou šanci, když to a to…“

Už to chtěl vzdát, ale to bych nebyla já, kdybych mu neřekla, co si myslím. Ať se vyprdne na práci, tohle je super zážitek.

Začala se řešit doprava, jestli vlakem nebo autobusem atd…upřímně já nesnáším jakoukoliv dopravu, není to tak, že mě nebaví cestovat, ale moji hlavu a můj žaludek to nebaví. Každopádně po mozkovém šťourání jsme dospěli k tomu, že za hodinku vyjíždíme a pojedeme autem.

Já měla v plánu celý den pracovat na svém webu a článcích, Alda měl jít zas do práce. A z minuty na minutu se to celý překopalo. Stejně jako doma můžu pracovat v autě. Vynalézavosti se meze nekladou a Alda by stejně seděl v práci a myšlenkama by byl jinde a přemýšlel, jaký by to bylo, kdyby tam jel atd..No…A nelitovali jsme.

Po dálnici brnkačka. Prča nastala až v Praze, jelikož celou cestu nám fungovala navigace a v Praze se sekla (#zákonschválnosti). Když se rozjela, zbývalo 10 min. Museli jsme najít to místo a zaparkovat. Upřímně Praha je tady v tom hrozná. Nikde se nedalo odbočit a otočit. Samý jednosměrky. Teď tuna aut a tramvaje. Zmatek a nervozita. Ale dali jsme to a dojeli tam včas.

Pokračování příště….