Můj příběh. Jak a proč jsem změnila svůj životní styl?

Každý má svůj příběh, svoje názory a pocity. Hledá sám sebe a svůj životní styl. Já chci sdílet svůj příběh a svou cestu k "probuzení". Vysvětlit, proč vůbec něco píšu. :)

Jednoduše, protože mě to prostě baví :). 

Začalo to na konci střední. Všichni se ptali, co chci od života, co budu dělat po střední, jestli půjdu na vysokou, a pak proč nechci, co teda ze mě bude atd.. Potácela jsem se od jednoho rozhodnutí ke druhému, ale vlastně cítila, že ani jedno rozhodnutí není moje.

Chtěla jsem, aby všichni byli šťastní. Rodiče a babičky mě viděli na vysoké, já sebe ne. Škola sama o sobě mě nebavila a já ani pořádně nevěděla, co chci dělat. Měla jsem pocit, že teď hned se mám rozhodnout, co budu dělat po zbytek života. Třeba být sekretářka, doktorka nebo učitelka. Rozhodnou se v 18-19 letech, co budu dělat do svých 65 let? Eh, to fakt ne. Věděla jsem prd, co chci a čím chci být.

Rozhodnutí padlo a já se odstěhovala hned po střední s přítelem do Brna. Bydleli jsme tam rok. Za ten rok jsem vystřídala 6 prací. Ani jedna z nich mě nenaplňovala. Pracovala jsem například jako prodejce zájezdu v Invii. Ze začátku super. Po prvním měsíci už ne. V práci od rána do večera, pak nakoupit, uvařit, jít se psem a další den znova. V práci na nás tlačili a já se cítila ve stresu a unavená. Navíc jsem seděla 10 hodin denně na zadeli, což není moc zdravý. V další práci byl problém, když se vůbec člověk chtěl najíst nebo si zajít k doktorovi.

Necítila jsem se šťastná a bylo to vidět. Trpěla jsem depresemi a zavírala se na několik hodin v koupelně a brečela. Nevěděla jsem, co mám dělat a hledala jednu práci za druhou. Myšlenka, že když se odstěhuju do většího města, najdu si hned práci na celý život, byla pryč. Nic mě nebavilo a těšila jsem se jen na spánek. V Brně mi navíc chyběla příroda a klid.

Když už jsem po několikáté brečela v koupelně na zemi, řekla jsem si dost. Musí to přestat. Nejsem šťastná. Ale proč? Začala řada otázek o životě. Co tu dělám? Co chci? Spíš, co nechci. Stojí mi to za to? Jak překonat deprese? Co je pro mě důležité a co ne? Chci takhle strávit zbytek života? Neexistuje jiná cesta? Proč lidi dělají práci, která je nebaví? Chci být otrokem systému? Jsou důležitější peníze nebo zdraví a volný čas?

Postupně (cca 2 roky) jsem se snažila na tohle si odpovědět. Bylo to takové myšlenkové hloubání a dloubání. Nečetla jsem žádné knihy nebo nekoukala na videa o životě. Chtěla jsem se k tomu "probuzení" dopracovat sama. Trvalo to podstatně dýl a bylo to těžší, ale povedlo se to a ten pocit, že jsem to dokázala sama, byl neskutečnej.

Jakmile jsem otevřela oči, začala jsem být šťastnější a uvažovat jasněji. Věděla jsem, co chci a nechci od života. Řekla jsem Brnu zdar a odstěhovala se zpět do rodného města, kde sice není tolik možností práce, ale je tu klid, rodina, příroda a kde to znám. Neztrácím čas v práci, která mě nebaví. Zajímám se o životní prostředí a lásku k sobě samé a okolnímu světu, než abych rozebírala to, co je v módě. Jsem sama sebou a plním si svoje sny.

Vyhledávám lidi, kteří uvažují stejně a mám neskutečné štěstí, že s jedním z nich žiju. Jelikož, když se obklopíte lidmi se stejnými myšlenkami a věnujete se tomu, změní to váš životní styl a budete šťastnější. Tak proč si nejít za svým snem? Proč nezměnit svůj dosavadní život? Buďte šťastní!

Závěrem toho je, že jsem ráda, čím jsem si prošla.

Všechny ty slzy, deprese, nenávist, samota, skličující pocity a pocity bezmoci, byli jen bubáci v mé hlavě. Záleží jen na vás, jestli se probudíte a vydáte se jinou cestou nebo to v sobě budete dusit a užírat se po zbytek života, až nakonec bude pozdě.

Myslím, že hodně lidí, hlavně mladých lidí, neví co dělat se životem. Neví na jakou školu (jestli vůbec na nějakou školu), zda být vegetarián nebo sežrat tunu kuřat v kfc :). Neví, kde si vydělat a kolik si vydělat. Neví, co chtějí a nechají se ovlivňovat okolím, až se z nich stanou ovce. Prostě neví, jak žít.

Hlavní je se nebát svých myšlenek. Nebrat ten strach v hlavě jako nepřítele, ale jako nástroj, který když použiju správně, dostanu odpovědi. Dát si klidně rok na promyšlenou (po škole, v práci) a jen se tak plácat, než si vybrat špatně. Protože jeden přemýšlecí rok je lepší než pět promrhaných.

Takže takhle jsem našla cestu, kterou chci jít. Ptala se sebe sama a hloubala ve své hlavě, až jsem donutila svoji mysl spolupracovat. 

Připíjím všem stejně smýšlejícím ze své zahrádky s čajíkem v ruce, aby dočetli tento článek a zamysleli se nad svým životem, zda jsou spokojení a šťastní.

Protože nikdy není pozdě změnit myšlení.